2. část seriálu o našich planetárních učitelích
Pokračování z 22.3.2021
V minulém zamyšlení nad naší hvězdou Sluncem, dárcem naší životodárné energie, světla a tepla, jsme se dostali k negativním vlastnostem člověka při nezvládané energii Slunce. V symbolické roli našeho hlavní učitele. Dalo by se říci i pana ředitele planetárního sboru, protože jeho vůdčí role vyplývá z jeho archetypálních vlastností. Rovněž i z jeho hlavního vlivu na naši životní energii a podstatu našeho života.
Proto když ještě někdo není schopen plně využívat potenciál svého Slunce (podle jeho znamení, které mu dává určité vlastnosti, a v určitém domě, který ukazuje oblast, kde nejvíce se bude chtít projevit), je pak takový člověk pravý opak. Tedy bez síly a energie, unavený, nenadšený, bez odvahy, vystrašený. Místo té ohnivé expanze Slunce je stažený, zmražený. Více uzavřený, nespolečenský, zamračený, samotářský.
Slunce vládne znamení Lva
Les v přírodě dlouho spí, pak ale najednou zařve, a všichni ho respektují. Je to autorita mezi zvířaty, král zvířat. A takový by měl být i člověk ve zdravé energii Slunce.
Protože žijeme v duálním světě, tak naopak může nastat i opačná polarita, opačný extrém. Kdy ty jakoby pozitivní vlastnosti Slunce příliš nadužíváme, neznáme správnou míru, ten zdravý střed mezi extrémy, harmonii.
Pak jsou lidé až příliš nadšení a jdou za svým bez ohledu na druhé, sobecky a bezohledně – protože taky ne ze srdce, podobně jako ten první případ potlačení.
Ale také z dávných bloků od autorit z dětství – z rozumu a strachů, aby byli podle přání autorit přijati, jako dobří, poslušné holky a kluci. A začnou konat až příliš to, co autority chtějí, až vehementně je přesvědčují, jak jsou dobří. A vynášejí se nahoru i na úkor druhých, i ponižováním druhých sebe vyvyšují. Stávají se z nich sobci, egoisté – ovládá je Ego, ten rozum naprogramovaný kdysi autoritami.
Jsou vlastně plní strachů. Že kdyby to nedělali, tak by byli označeni druhými jako špatní, nedokonalí, a nehodni zájmu, ocenění, lásky. A bez toho by přece nepřežily. Malé dítě potřebuje cítit, že je bezpodmínečně přijímáno rodiči, protože je na nich plně závislé na péči, aby vůbec přežilo. Potřebuje cítit, že je od rodičů lásky hodné, a tím si vytváří sebe-lásku. Potřebuje se ze všeho nejvíc nasytit bezpodmínečnou láskou a přijetím své maminky.
Slunce v nás probouzí sebelásku
Síla a energie k přežití je právě to naše zářící Slunce. Proto jeho podstatu začneme žít pouze tehdy, až budeme ve skutečné sebelásce. A v té budeme, až se budeme milovat a přijímat tak, jak jsme si kdysi jako děti přály od své maminky a bohužel nedostaly.
Každý máme Slunce v jiném znamení. A navíc každému z nás vládne i jiným domům, atd. Prostě každý ho máme jiné, máme jinou podstatu.
Ale to bohužel většina lidí neví, je tzv. nevědomá. Neznají ještě univerzální vesmírné zákonitosti a často ani nevěří na minulé životy a karmu. A myslí pouze tím svým praktickým rozumem omezeným pouze na to známé – to co jim řekly ty autority. A považují to za všeobecnou pravdu – toto má pod dozorem pan učitel Merkur.
Neexistuje jedna pravda pro všechny
V tom je základ všech problémů ve vztazích, k druhým i k sobě. Je třeba si stát za svým, za svojí pravdou, za naším potenciálem našeho Slunce.
A právě astrologie, mimo jiné nauky, může velmi pomoct k tomu, abychom si uvědomili, jak jsme všichni odlišní a jedineční. Třeba na základě poznání horoskopu svého i druhých, blízkých, jak to každý máme v té knize současného života napsáno. A tedy učíme se chápat sami sebe, svou jedinečnost.
Každý jsme jedinečný originál, horoskop máme každý jiný, neexistují nikdy dva stejné horoskopy! I kdyby teoreticky ano, zase se lišíme těmi vnějšími podmínkami pro náš vývoj, jinými rodiči, jiným zázemím, jinou školou, a dalším okolím, co nás formuje – ty vnější determinace, mantinely, jsou nám dány osudem, karmou, Bohem, Vesmírem. Jsou pro každého ty nejlepší (i když se nám to často nezdá) pro naše učení se tady na Zemi jako ve škole (moji učitelé astrologie říkali i v polepšovně podle buddhismu).
Slunce vyjadřuje naši jedinečnost
Tedy každý máme i jiné dispozice pro naše Slunce, jinou životní energii, jiné nasměrování na smysl života, jinou naši vnitřní podstatu. A není možné, aby nás nutili druzí měnit se podle jejich odlišného nastavení. Pak bychom totiž zradili sami sebe, náš smysl života, a žili bychom podle druhých. Tedy jenom zde přežívali, ze strachů, aby nás druzí neopustili a my nepřežili (jako v dětství).
A pak se buď uzavřeme druhým, zamrzneme tu naši sluneční energii, viz výše první extrém. Nebo naopak se příliš otevřeme druhým, tedy podle nich. A obojí je nezdravé a sebedestrukční, ani v jednom nežijeme sami sebe, své Slunce….
Intenzita tohoto je samozřejmě u každého různá, podle jeho úrovně uvědomění a otevírání srdce sobě, té sluneční energii…. A kolísá někde mezi těmi dvěma extrémy.
Vše je třeba vyvažovat do rovnováhy
V životě se nám může i stát, že se po těžkých zkušenostech a uvědoměních, že jsme to dělali špatně (podle druhých a ne podle sebe) překlopíme do opačného extrému, abychom pak po čase zjistili, že ani toto není správná cesta. Ale že se máme vyvážit do zdravého středu, do harmonie. Potom teprve začneme žít a využívat ty dobré vlastnosti našeho Slunce. Konečně začneme žít náš skutečný potenciál a smysl našeho života. A začneme zářit jako to sluníčko na obloze štěstím a radostí ze života.
A to nám právě to sluníčko na obloze připomíná, kdykoliv vykoukne „Takhle krásně by ses měl cítit, udělej něco pro to, odvážně i proti vůli druhých, těch, kteří mě ještě necítí.“