Jak jste prožily úplněk spojený s úplným zatměním Měsíce? (v úterý 8.11.2022 přesně ve 12.01, ale působil plus mínus den, a dozvuky budou trvat asi půl roku). Záleží, do jakého astrologického domu, tedy do jaké vaší životní oblasti vám zasáhl (to ukáže tranzitní horoskop na váš horoskop narození). Uvedeme si příklad z astropsychologie.
Psala jsem tu nyní hodně o temnotě tohoto času vlády Pluta a znamení Štíra. A tento temný úplněk právě na ose Štír-Býk toto ještě znásobil…
Mohl z nás vytahovat hodně hluboká zranění a stará a už nefunkční přesvědčení. Nyní je čas pouštění, odpouštění… z naší mysli.
Astropsychologie v praxi
Stalo se vám něco hlubokého? Mně se dělo hodně, fakt jsem říkala, byl to masakr. A zmíním vám jednu situaci, možná pro inspiraci, když budete chtít vidět, jak pracovat s emocemi.
Jela jsem do Prahy do nemocnice Motol. Cesta tam v pohodě. V mobilu mám staženou aplikaci PIDLítačka, díky které si už předem ve vlaku koupím jízdenku na metro, protože to mám těsně na minuty stíhat spojení. Večer předem jsem poctivě a zodpovědně vše řešila, všechna spojení, i jsem si zaplatila na jeden den internet do mobilu, abych si ty jízdenky do metra mohla operativně zakoupit. Toto píšu, abych zdůraznila, jak jsem panensky detailní člověk, který se na vše poctivě připraví. Ale… přesto nikdy nic nevymyslíme přesně dopředu! Je bláhové a iluzorní si toto myslet… Osud s námi pak často tvrdě zatřese…
Vyšetření v nemocnici bylo hodně nepříjemné a bylo mi pak špatně. Chtěla jsem se co nejdřív přesunout metrem do centra a jít si udělat radost, svému vnitřnímu dítěti, které po tom už v posledních dnech mnoha smutků hodně volalo – chtělo se potěšit ve velkém hračkářském domě v centru. A pak honem domů do klidu.
V podchodu před metrem jsem zadala platbu v aplikaci PIDLítačka, přišlo mi potvrzení od banky o přijetí platby. Ale stále nabíhalo kolečko Přesměrování na stránky prodejce. Čekala jsem dvě minuty, ale ujelo by mi metro, tak jsem běžela na metro s tím, že zatím jízdenka naběhne.
Nebudu vyprávět celou peripetii, ale řeknu jen výsledek. Kvůli technickému problému mobilní aplikace mi udělili revizoři nespravedlivě pokutu tisíc korun. Věřila jsem, že to pochopí, vysvětlovala jsem, ale oba muži byli kamenní a jako roboti naprogramovaní na výběr pokuty. Dohadovala jsem se dlouho, marně, až mi nakonec došlo, že já je nezměním a nebude po mém.
Jak pracovat s emocemi
Okamžitě se mi vyvalily pocity absolutní bezmoci, vzteku, lítosti….. Cítila jsem se fakt jako malé dítě s velikými a nekompromisními autoritami nad sebou. Které mě vůbec neposlouchají, nevnímají, nesnaží se lidsky pochopit, žádná empatie… Rozbrečela jsem se, mé vnitřní dítě hodně plakalo, slzy se valily ven…
Běžela jsem pražskými ulicemi ještě si stěžovat na dopravní podnik s pevnou vírou, že tam přece musí být někdo normální a lidský, kdo pochopí, že technika holt někdy zlobí a já nejsem podvodník! Ego bilo na poplach! Odpovědnost za funkčnost aplikace přece mají oni. Ten mozek rozoumek mi jel na plné obrátky a házel mnoho logických argumentů.
Ovšem i na dopravním podniku seděl člověk absolutně bez zájmu cokoliv poslouchat, který evidentně ve všech vidí jenom podvodníky. Vyskočil mi v hlavě Gustav Anděl, nekompromisní revizor ze známých komedií. To mě trošku rozesmálo a možná i o něco zklidnilo. A vzpomněla jsem si, jak jsem úplně zapomněla na své vnitřní dítě a potěšení v hračkářském domě. Teď by to potřebovalo tuplovaně. A já místo toho ztratila čas dohadováním se a zbytečným běháním po čertech. Zamrzelo mě to.
Síla uvědomění
Byla už tma a byla jsem ze všeho hodně unavená. Ani nevím, jak mě nohy mezitím zanesly na oblíbené Mírové náměstí s kouzelným velkým kostelem sv. Ludmily. A v tu chvíli spustily zvony……. A dlouho svolávaly nejspíš ke mši. Pro mě opravdu dlouho, mnoho minut jsem tam stála v uctivé pokoře a zvony mi rezonovaly v celém těle…. A mé vědomí stoupalo vzhůru…
Uklidnění, opečování… Teprve pak přicházejí uvědomění, co nám tato situace měla skutečně říct o nás…
Nejprve šel ven vztek a pocity ublížení… „Já přece tak vzorná a zodpovědná, a taková nespravedlnost! A totální bezcitnost!“ Proč?! Pocítila jsem svůj hodně dávný dětský odpor a strach ze společnosti, myšlenkový vzorec „Venku je nebezpečí!“
A už samy bez myšlení plynula intuitivní uvědomování… Ano, venku se může dít cokoliv, ale vždy máme bezpečí sami v sobě! To je jediná jistota. Ať se venku děje cokoliv, máme zůstat sami v sobě ve svém středu, v klidu. Bez odporu k tomu, co se nám děje. Brát to jako výzvu, něco pochopit a změnit v sobě…. Přijmout tuto situaci.
Přijmout ale neznamená souhlasit
Navenek se vymezíme, jasně vyjádříme svůj názor na to, své hranice. Můžeme navrhnout řešení. Ale to vše v klidu s vědomím, že se to děje nějak pro nás.
S vědomím, že ať se děje cokoliv, my se neopustíme pro druhé, ale podpoříme se (dalo by se říct, že tím posiluje náš vnitřní muž, který se o nás stará ve vztahu k vnějšímu světu). Vyjádříme i své emoce samozřejmě, potlačovat je není zdravé (naše vnitřní žena). Ale vždy zdravě, s mírou, s uvědoměním, že nejsme oběť a oni viníci. I oni si tímto řeší zase něco svého, je to jejich karma. Já je nezměním! Řešme jen to, co můžeme změnit – sami sebe, svůj postoj k tomu, úhel pohledu, odpusťme… ne pro ně, ale pro sebe. Zařiďme venku, co můžeme, zastaňme se sebe, dejme jim zpětnou vazbu, ale pak „děj se vůle boží“ a pusťme to z hlavy… S vědomím, že nemusí být podle nás! To nám pak zbytečně bere energii, vede ke zklamání a utrpení, pocitům oběti.
Zůstaňme tvůrci a přijměme toto vyšší rozhodnutí, i když je jiné než naše (Ego na něm lpí), a zařiďme se pro sebe v této situaci co možná nejlépe…. A třeba touto změnou v sobě nás to povede jinam, k něčemu jinému, co bude pro naše dobro. Minimálně si vezmeme svou sílu a moc do svých rukou.
Sedám do vlaku už mnohem klidnější, smířenější, vědomější. Přesto stále pociťuju v těle svírání z pocitu nespravedlnosti a okradení o tisíc korun, což není pro mě malá částka.
Pomáhá sebe-dotazování
Ptejme se dál a hlouběji „Proč?“ Proč to tak cítíme, co je pod tím z minulosti… jaký vzorec mozku nás k tomuto pocitu zase přivedl?
Napadá mě třeba strach z nedostatku peněz na svou obživu, že mě někdo okrade, že společnost navenek mi bere mou svobodu a moc, že mě ovládá často nesmyslnými nařízeními, která zevšeobecňují všechny lidi, a chybí individuální přístup…. Tedy pocit „v této společnosti nemůžu být sama sebou, nedává na mé názory, okrádá mě, ubližuje mi….“ A už se dere ven pocit oběti!! A vědomě si říkám, že takto ne. To je už staré dávné myšlení a mnohokrát nefunkční.
Tedy jinak. Jak a kde se i s touto událostí cítím dobře? Druhý den ráno to cítím jasně při mé každodenní cestě do práce pěšky přírodou, mezi domky se zahrádkami, kde pozoruji tolik krásy, cítím klid, a vděčnost, že bydlím takhle hezky a mám takovou krásnou cestu do práce, že mi dělá potěšení už několik let chodit pěšky a ne autobusem. Pocit bezpečí, že toto krásné okolí mého bydliště je tady pro mě pořád, ať se dál děje cokoliv, tady je to v pořádku, v klidu, v kráse…. Tady jsem přijímaná bezpodmínečně… tady nikdo a nic po mně nechce, tady jsem plně v klidu, kráse, vděčnosti…. Tady jsem sama sebou… To je můj ZDROJ energie, klidu, síly….
Vyšší nadhled
A s tímto vyšším naladěním scházím dolů do centra města, kde najednou mávnutím proutku nastává rachot, chaos, ruch města. Ale mně je to jedno, ať se děje cokoliv, já vnímám ten klid a bezpečí v sobě, který jsem nahoře načerpala. A vybírám si, co chci i tady vidět… I tady jsou občas stromy, spadané barevné listí na chodníku, krásná kovová brána k jednomu domu, průmyslové skladiště krásně upravily, že vůbec neruší a vypadá příjemně…. Stará paní ověšená taškami z hypermarketu utíká, aby jí neujel autobus, a on na ní počkal a ona to stihla! Mám za ni radost. To je fajn! I tady je toho tolik fajn 😊
A najednou si vzpomínám na mou křivdu v metru a jsem ale už klidnější, už se mě to nedotýká. Ano stalo se, ale vždyť okolo je toho tolik jiného fajn. Čemu dám pozornost? Stalo se a svět běží dál…. Můžu se dál zařídit tak, aby mi bylo fajn… I bez té tisícovky, dokonce teď těm revizorům přeju, ať je jim tedy k užitku, jestli to tak mělo být.
Dokonce mi teď napadá, že jsem tím třeba splatila nějaký karmický dluh…. A najednou mi i proběhlo hlavou: „Co by moje nedávno zesnulá kamarádka teď dala za to, moct zaplatit blbou tisícovku a žít dál!“! Měním úhel pohledu…. Nelpím už na mém úhlu pohledu oběti a pocitu křivdy. Co já vím, co i ti kontroloři a lidé na dopravním podniku, co to posuzovali, prožívají…. Třeba jim fakt není co závidět…. A já si můžu dělat přece jinak fajn… A najednou – světe div se – já dokonce už i cítím hojnost ve svém životě! 😊
Mažu svůj vzorec strachu o živobytí?? Najednou mi něco ve mně říká, proboha pro tisícovku nezchudneš, přijde třeba zase z jiné strany…. A uvědomuji si jeden z hlavních zákonů Vesmíru – ZÁKON ROVNOVÁHY…. Vše se vyvažuje, ztráta, zisk, někde ušetříme, někde nám to zase něco vezme… a já v životě dříve bývala velký šetřílek, tak třeba nyní vyvažuji a propouštím….
Uklidnění
A třeba je to všechno ještě úplně jinak…. Uvědomuji si nakonec, že vše je v rukou božích a Vyšší vůle, a já to rozoumkem nevyšpekuluju. Prostě mám přijmout Vyšší danost, stalo se to z nějakého důvodu a je jedno z jakého, zákon rovnováhy Vesmíru to zase nějak vyváží…. Pustím to z hlavy, zbytečně mě to zatěžuje, bere energii, čas, který můžu trávit příjemněji…. ODPOUŠTÍM = pouštím z mé hlavy, ať se to děje, jak má, já to rozumem nevymyslím, udělala jsem pro to, co jsem mohla, poslala nyní na dopravní podnik písemné odvolání s vysvětlením, a děj se vůle boží.